Asie, Thajsko

Provincie Kanchanaburi


Stejnojmenné malé město na západ od Bangkoku je vstupní branou do dvou zajímavých národních parků – Erawan a Sayok, najdete tu ale také několik sloních center a historických míst. To, co ale přitahuje turisty ze všech koutů světa, je most přes řeku Kwai a „železnice smrti“.

Taweechai Elephant Camp

Mezi první navštívená místa patřil nenápadný Taweechai Elephant Camp. Žádné přepychové domy či poutače na atrakci tu nehledejte. Je to obyčejná sloní vesnice žijící si svým vlastním životem. Bambusové domky, hliněné cesty, betonové základny pouze pro „ustájení“slonů. A více než 30 slonů pohromadě.

Mia s Hankou ihned běží k jednoletému sloníkovi. Porostlý chlupy jak hřebíky se má čile k světu a všem ukazuje, na co má chobot, hlavně když od holek dostává banány J Ve vedlejší „kóji“ pak běhají 8mi, 7mi a 5ti-letá slůňátka. Děti nadšené.

Rozhodujeme, že si všichni dáme projížďku na slonech. Mia s Lenkou na jednom, Hanka s Petrem na druhém. Vidíme ze hřbetu slona typické thajské bambusové obydlí, Thajce, domácí zvířata, ale také jejich pracovní náplň – celkem všichni nějak pracují. Užili jsme si slonů maximálně, v jejich více přírodním prostředí. Odpoledne přesun k historickému parku.

 

Historické centrum Muang Sing

Historických parků je v celém Thajsku nespočet. Na rozdíl od Ayathuya nebo Sukhothai nemá tolik starých chrámů, nicméně ty dva, co tu čekají, jsou velice dobře zachovalé. Celá oblast je „opevněna“ mohutnými hradbami, vchod střeží policisté. Nejvýznamnější chrám má jedno velké nádvoří a dvě vyšší věže, chodby jsou průchozí a holky se v nich schovávají. V jednom z rohů roste strom s „jack fruity“.

Druhý objekt byl zřejmě také chrám. V místech jsou patrné kamenné stoly, které zřejmě sloužily jako rituální a obětní místa. I dnes zde najdete jídlo a pití připravené pro „duchy“.

 

Národní park Erawan a jeho vodopády

Místním autobusem jedeme jeden den do NP Erawan. Není sice tak rozlehlý jako jeho soused Sayok, ale nabízí mnoho jeskyní, zvířat, ale hlavně kaskádu 7mi vodopádů, ve kterých je možné se koupat.

Společně s desítkami turistů vyrážíme po betonovém chodníčku k vodopádům č. 1 a 2. Před třetím vodopádem je pak zajímavý check point – turisté musí ponechat jídlo a pití zde nebo zaplatit za každou plastovou lahev s pitím 20 bahtů. Při cestě zpět jim je poplatek navrácen, prokáže-li se, že označenou lahev mají stále u sebe. I takto se dá chránit příroda před odpadky.

Vodopád číslo 3 je již uprostřed džungle. Chodník se změnil ve vyšlapanou pěšinu. S rostoucím pořadovým číslem roste ale také nadmořská výška a zdolaná vzdálenost. Všude je mnoho tůní, kaskád, malých vodopádků.

Vrcholem je vodopád č. 7. Sice je třeba zdolat řadu žebříků/schodů , ale za námahu to stojí. Bílé omleté balvany, nádherná voda, tůně a přírodní bazénky. Stejně jako u předchozích vodopádů i zde je značné množství ryb, které vás při první příležitosti oďobávají. Mia s Hankou šup do tůně.

NP je velkou atrakci, mnoho lidí navštíví denně park, a tak uvidět v parku nějaké zvíře je těžké. My objevili v potoku asi 1m varana, už se nám pak ani nechtělo koupat 🙂

 

Most přes řeku Kwai

O tomto románu a filmu jste určitě všichni slyšeli. Most stavěný válečnými zajatci z Nizozemí, Anglie a Ameriky v době, kdy tato oblast byla pod nadvládou Japonců. Most na trati, která měla zajistit zásobování Japonců v Barmě. Železnice, při jejíž stavbě zemřely desítky tisíc lidí. Co ale téměř nikdo netuší je, že most nevedl přes řeku Kwai, ale přes řeku Khlung, do které se Kwai vlévá. Spisovatel na místě nikdy nebyl a pouze z doslechů a map napsal o řece Kwai a řadě dalších smyšlených věcí.

Aby nedocházelo k omylům a lidé odjížděli s pocity, že opravdu přešli řeku Kwai, rozhodla se thajská vláda v roce 1960 řeky přejmenovat. Khlung se změnil na Kwae Yai (Velký Kwai) a původní Kwai dostal jméno Kwae Noi (Malý Kwai). Lidově řečeno – vlk se nažral a koza zůstala celá.

My usedáme do vlaku č. 257 v zastávce Most Kwai a spolu se stovkami turistů míříme do konečné stanice Nam Tok, která je vstupní branou do parku Sayok. Staré vagóny ve třetí třídě jsou čistě dřevěné. To ale nevadí Mie, která okamžitě usíná a probouzí se až před koncem 2h cesty.

Z vlaku vidíme rýžová pole, banánové plantáže, ve druhé třetině trati se pak přibližuje Kwai tak, že cesta vede na dřevěných a betonových pylonech vysoko nad kroutící se řekou a z druhé strany skály. Rychlost zde snížena na minimum.

Konec cesty je čistě projížďka bambusovým lesem. Na konci ve stanici Nam Tok procházíme mezi domky až k vodopádu Sayok, který ale pro nedostatek vody vůbec neteče a všude na vás kouká jen žabinec a do nosu proniká vůně zapáchajícího bahna. Cesta zpět na ubytování je kombinací místního autobusu, stopu a na korbě terénního vozu – prostě to ani pro nás, ani pro děti není žádná nuda.

One Comment

  • Ahoj kuběni,fotky a videa krásné jste dobří jak si užíváte.Zdravíme z Datyň.Juřeni pa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *